Charta lidských práv
VŠEOBECNÁ DEKLARACE LIDSKÝCH PRÁV
Valné shromáždění vyhlašuje tuto Všeobecnou deklaraci lidských práv jakožto společný cíl pro všechny národy a všechny státy za tím účelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné uznávání a zachovávání, jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocí.
Článek 1
Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do
důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v
duchu bratrství.
Článek 2
Každý má všechna práva a všechny svobody,
stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle
rasy, barvy, pohlaví, jazyka, nábozenství, politického nebo jiného
smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo
jiného postavení.
Článek 3
Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.
Článek 4
Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány.
Článek 5
Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Článek 6
Každý má právo na to, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost.
Článek 7
Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo
na stejnou ochranu zákona bez jakéhokoli rozlišování. Všichni mají právo
na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci, která porušuje tuto
deklaraci a proti každému podněcování k takové diskriminaci.
Článek 8
Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní
soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva,
která jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem.
Článek 9
Nikdo nesmí být svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.
Článek 10
Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a
veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o
jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění
vzneseném proti němu.
Článek 11
Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje
se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina ve
veřejném řízení, v němž mu byly zajištěny veškeré možnosti obhajoby.
Nikdo nesmí být odsouzen pro čin nebo opomenutí, které v době,
kdy byly spáchány, nebyly trestné podle státního nebo mezinárodního
práva. Rovnez nesmí být uložen trest těžší, než jakého bylo lze použít v
době, kdy byl trestný čin spáchán.
Článek 12
Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do
soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na
svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým
zásahům nebo útokům.
Článek 13
Každý má právo volně se pohybovat a svobodně si volit bydliště uvnitř určitého státu.
Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.
Článek 14
Každý má právo vyhledat si před pronásledováním útocište v jiných zemích a požívat tam azylu.
Toto právo nelze uplatnit v prípadě stíhání skutečně
odůvodneného nepolitickými zločiny nebo činy, které jsou v rozporu s
cíli a zásadami Spojených národů.
Článek 15
Každý má právo na státní příslušnost.
Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit.
Článek 16
Muži a ženy, jakmile dosáhnou plnoletosti, mají
právo, bez jakéhokoli omezení z důvodů příslušnoti rasové, národnostní
nebo náboženské, uzavřít sňatek a založit rodinu. Pokud jde o
manzelství, mají za jeho trvání i při jeho rozvázání stejná práva.
Sňatky mohou být uzavřeny jen se svobodným a plným souhlasem nastávajících manželů.
Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu.
Článek 17
Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými.
Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.
Článek 18
Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a
náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství
nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám
nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním
náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.
Článek 19
Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu;
toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a
zahrnuje právo vyhledávat, příjímat a rozšiřovat informace a myšlenky
jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.
Článek 20
Každému je zaručena svoboda pokojného shromažďování a sdružování.
Nikdo nesmí být nucen, aby byl členem nějakého sdružení.
Článek 21
Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců.
Každý má právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země.
Základem vládní moci budiž vůle lidu; ta musí být vyjádřena
správně prováděnými volbami, které se mají konat v pravidelných obdobích
na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním
nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím svobodu hlasování.
Článek 22
Každý človek má jako člen společnosti právo na
sociální zabezpeční a nárok na to, aby mu byla národním úsilím i
mezinárodní součinností a v souladu s organizací a s prostředky
příslušného státu zajištěna hospodářská, sociální a kulturní práva,
nezbytná k jeho důstojnosti a k svobodnému rozvoji jeho osobnosti.
Článek 23
Každý má právo na práci, na svobodnou volbu
zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu
proti nezaměstnanosti.
Každý, bez jakéhokoli rozlišování, má nárok na stejný plat za stejnou práci.
Každý pracující má právo na spravedlivou a uspokojivou
odměnu, která by zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí
odpovídající lidské důstojnosti a která by byla doplněna, kdyby toho
bylo třeba, jinými prostředky sociální ochrany.
Na ochranu svých zájmů má každý právo zakládat s jinými odborové organizace a přistupovat k nim.
Článek 24
Každý má právo na odpočinek a na zotavení,
zejména také na rozumné vymezení pracovních hodin a na pravidelnou
placenou dovolenou.
Článek 25
Každý má právo na takovou životní úroveň, která
by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho
rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči,
jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v
nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve
stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v
důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.
Mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc.
Všechny děti, ať manželské nebo nemanželské, pozívají stejné sociální
ochrany.
Článek 26
Každý má právo na vzdělání. Vzdělání nechť je
bezplatné, alespoň v počátečních a základních stupních. Základní
vzdělání je povinné. Technické a odborné vzdělání budiž všeobecně
přístupné a rovněž vyšší vzdělání má být stejně přístupné všem podle
schopností.
Vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k
posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Má napomáhat k
vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a
všemi skupinami rasovými i náboženskými, jakož i k rozvoji činnosti
Spojených národů pro zachování míru. Rodiče mají přednostní právo volit
druh vzdělání pro své děti.
Článek 27
Každý má právo svobodně se účastnit kulturního
života společnosti, úžívat plodů umění a podílet se na vědeckém pokroku a
jeho výtěžcích.
Každý má právo na ochranu morálních a materiálních
zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby.
Článek 28
Každý má právo na to, aby vládl takový sociální a
mezinárodní řád, ve kterém by práva a svobody stanovené v této
deklaraci byly plně uplatněny.
Článek 29
Každý má povinnosti vůči společnosti, v níž jediné může volně a plně rozvinout svou osobnost.
Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen
takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo
zajištěno uznávání a zachovávání práv asvobod ostatních a vyhověno
spravedlivým pozadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v
demokratické společnosti.
Výkon těchto práv a svobod nesmí být v žádném případě v rozporu s cíli a zásadami Spojených národů.
Článek 30
Nic v této deklaraci nemůže být vykládáno jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených.

